Kameny zmizelých

Stolpersteine, doslova „kameny, o které je třeba klopýtnout“ (zavadit pohledem), jsou dlažební kostky s mosazným povrchem, vsazené do chodníku před domy obětí holokaustu a nacistického režimu. Autorem myšlenky je Gunter Demnig, který první kámen položil 16. prosince 1992 před radnicí v Kolíně nad Rýnem. Pamětní kameny mají do měděné destičky vyryté jméno a životní data oběti. Z myšlenky se stal projekt, do něhož se v České republice zapojila Česká unie židovské mládeže, jejíž členové zvolili české pojmenování „Kameny zmizelých“ namísto německého „Stolpersteine“.

Kameny zmizelých jsou ve Šlapanicích položeny v chodnících u nemovitostí na těchto adresách:

• Oldřich Štěrba: Brněnská 1/68
• Rudolf Merhout: Čechova 413/69
• Ambrož Richter: Nádražní 502/88 
• Theodor Slouka: Husova 720/4
• Zeiselovi: Čechova 1120/23
• Oldřich Zeman: Nádražní 350/17
• Vladimír Jedla: Nádražní 1139/43
• Antonín Pěta: Nádražní 511/94
• Josef Sedmík: Nádražní 540/108
• Jan Novák: Husova 721/2
• Josef Mazálek: Komenského 377/22
• František Sapák: Bedřichovická 72/29 

 Zastavte se a připomeňte si je s námi. Čest jejich památce. 

Kameny zmizelých I

Ve Šlapanicích se o položení prvních 4 kamenů přičinili student šlapanického gymnázia Jan Mikulka, paní profesorka Michaela Bičanová a kronikář města Josef Kopecký.

Jak píše Jan Mikulka ve Šlapanickém zpravodaji č. 3/2021, vůbec první místní obětí 2. světové války byl Ambrož Richter – slévač a organizátor sbírek na podporu rodin v době války. Pracovitý, štědrý člověk, který vychoval 11 dětí.

Učitel Oldřich Štěrba, zapálený skaut, bohužel také  nechybí ve výčtu obětí války. Za svou odbojovou činnost v rámci organizace Obrana národa byl bez milosti popraven v Kounicových kolejích.

Strážmistr Rudolf Merhout, muž, který  nahlašoval podhodnocené údaje o povinných dodávkách masa do Říše, se pro svou sousedskou solidaritu na anonymní udání ocitl v polské Osvětimi.

Čtvrtou, ale zdaleka ne poslední obětí byl dlouholetý šlapanický starosta, kronikář, sokol a řídící učitel Theodor Slouka. Za svou angažovanost v Obraně národa byl internován v káznici v německém Saint-Bayreuthu, kde na následky nezdravého prostředí a podvýživy zemřel.

Ve Šlapanicích bylo 27 obětí káznic, koncentračních táborů či rasové perzekuce, kameny tak byly v první vlně položeny čtyřem z nich.

Malý pietní akt spojený s uložením kamenů proběhl ve středu 16. června 2021. Zúčastnilo se ho zhruba 35 osob, mezi nimiž nechyběli radní města Šlapanice, paní ředitelka Mgr. Gabriela Kokešová, Mgr. Michaela Bičanová a několik studentů místního gymnázia. Z pozůstalých obětí se zúčastnil syn oběti 93letý Rudolf Merhout, manželka syna MUDr. Štěrby a pan ředitel MUDr. Štěrba, dále několik vnuků, pravnuků a prapravnuků Ambrože Richtera, vnučka Theodora Slouky s rodinou a prasynovec. 

Kameny zmizelých II

V dobách nacistické perzekuce zaplatilo životem za tyranskou autoritu mnoho lidí. Nesčetně vazeb v rodinách bylo zpřetrháno, nevinní lidé mizeli ze dne na den a nikdo je už nikdy neviděl. Ani šlapaničtí občané nebyli ušetřeni této brutality, a nejen proto je nutné si tyto oběti připomínat. Jejich osudy tak nezapadnou v temných skulinách naší historie.

Dne 28. června 2022 se díky úsilí studenta šlapanického gymnázia Jana Mikulky podařilo ve Šlapanicích položit dalších 11 Kamenů zmizelých. Na pietním aktu se zúčastnění za krátkých promluv Jana Mikulky a jeho spolužáka Adama Růžičky pozastavovali před nově položenými Kameny a vzdali tak hold památce těchto šlapanických hrdinů. Dovolil bych si nyní tyto tragické příběhy alespoň krátce představit.

Rodina Zeiselova bydlela na dnešní ulici Čechova. Hlavou rodiny byl MUDr. Emanuel Zeisel, který byl praktickým lékařem židovského původu. Jeho manželkou byla MUDr. Věra Zeiselová, která pracovala jako zubařka. Bydleli v domě spolu se synem Theodorem a otcem Emanuela, MUDr. Josefem Zeiselem. Během roku 1942 byli všichni deportováni, přičemž nikdo z nich útrapy války nepřežil.

Oldřich Zeman se narodil roku 1894 v domě č.p. 299 na dnešní Nádražní ulici. Po sňatku se se svou ženou přestěhoval do Slatiny. Byl levicově zaměřený a silně proti vládnoucímu hnutí: během kampaně roku 1941 byli všichni občané protektorátu povinni vystavit si symbolické „V“ za okno jejich obydlí, což však pan Zeman udělat odmítl. Byl deportován a za svou statečnost téhož roku umučen.

Vladimír Jedla se narodil roku 1899 v Brně. V dospělosti se přestěhoval na Nádražní ulici a za války se zapojil do ilegální organizace „Obec sokolská”.  Za ilegální přechovávání zbraně byl roku 1942 zatčen a o necelé tři dny později popraven.

Antonín Pěta byl původem ze Slovenska. Roku 1927 ukončil studium Učitelského ústavu v Brně a v 30. letech si vzal šlapanickou učitelku Vlastu Krčmovou. Společně bydleli na ulici Nádražní. Antonín se během války zapojil do odbojové skupiny „Petiční výbor, Věrni zůstaneme“ a roku 1942 byl zatčen za přechovávání neohlášených osob. Byl vězněn a přesouván mezi několika tábory a věznicemi, načež byl roku 1945 na Pankráci popraven.

Josef Sedmík se narodil roku 1911 ve Šlapanicích Josefu a Albíně Sedmíkovým. Po odchodu z gymnázia nastoupil do brněnské Zbrojovky. Vzal si Boženu Žákovskou a roku 1941 byl zatčen spolu s kolegou Františkem Sapákem. Důvodem bylo vybírání příspěvků pro rodiny popravených. Umučen byl roku 1942.

Jan Novák se narodil roku 1873 v Letovicích. Jako veterán z I. světové války, kdy bojoval na Italské frontě, se přestěhoval za rodinou své ženy do Šlapanic, kde chtěl strávit svůj důchod. Působil jako učitel a byl velkým českým patriotem. Roku 1943 byl zatčen pro poslech zahraničního rádia a roku 1944 zemřel.

Josef Mazálek se narodil roku 1897. Vstoupil do KSČ a pracoval jako stavební dělník. Roku 1942 byl zatčen za rušení veřejného pořádku a bezpečnosti a téhož roku byl umučen.

František Sapák byl šlapanickým rodákem narozeným roku 1904. Spolu s kolegou z brněnské Zbrojovky Josefem Sedmíkem vybírali peníze pro rodiny popravených, za což byl roku 1941 zatčen. Zemřel v roce 1942.

Závěrem je nutno dodat, že by se tento pietní akt neuskutečnil bez podpory ze strany města Šlapanice, paní profesorky Mgr. Michaely Bičanové a pana Mariana Kvardy, kteří výrobu Kamenů financovali. Též nesmím opomenout  Zahradnictví Musil, kteří z úcty k hrdinským osudům našich rodáků darovali vázané květiny.

Ondřej Macek