Jan Dvořák

Chryzantémy se na Dálném východě pěstují již 3000 let. Před tisícem let se dostaly do Japonska (roku 1794 si ji za erbovní květinu zvolil japonský císař) a odtud byly převezeny v 17. století do Evropy. Koncem 18. století se jejich šlechtěním zabývali hlavně v Anglii a Francii.

Přes šedesát let se jim věnoval i Jan Dvořák. Narodil se ve Šlapanicích 15. března 1924. Vyučil se zahradníkem a už v mládí měl svůj sen, jak sám jako devatenáctiletý napsal: „Mým jediným přáním by bylo někdy něco objevit, čím bych pozvedl zahradnický stav na větší výši a úroveň.“

V roce 1945 pracoval v Praze krátce pod vedením Antonína Brůhy, v té době našeho největšího pěstitele chryzantém, a jeho sen získal konkrétní podobu – vyšlechtit původní české chryzantémy. Z Prahy si odvezl 29 odrůd chryzantém a ihned se dal do šlechtitelské práce. Další odrůdy získal z Anglie, Francie a Nizozemí. Zpočátku neměl „na chryzantémách ustláno“. Zahrada, kterou měl jeho otec pronajatou od obce, mu po léta nebyla prodána, třebaže o to několikrát žádal. Zahradnictví se v roce 1949 dostalo do národní správy a JZD ani další zaměstnavatelé neměli pro jeho práci příliš pochopení. Přesto se mu jako prvnímu u nás podařilo vypěstovat křížence velkokvětých chryzantém ze semene. Poprvé vystavoval v Praze v roce 1955. V roce 1961 získal prvenství na mezinárodní výstavě v Erfurtu, v letech 1967 a 1969 si odnáší dvě zlaté medaile z Flory Olomouc za červeně, raně a dlouhokvetoucí Šlapanickou Elišku. Rád dával svým chryzantémám dívčí jména s přídomkem Šlapanická. Tak vznikla např. Alenka, Boženka, Drahuška, Jitka, Růženka či Vladěnka. Vyšlechtil však i květy s názvem Šlapanický Rudý brk, Růžové pírko, Rudý samet, Slunečnice; celkem více než 400 odrůd.

Jedna z chryzantém se jmenovala Rafa a její šlechtitel byl podezříván z toho, že do názvu zašifroval zkratku britského královského letectva (RAF). Pravda byla ovšem prostější – inspirací bylo jméno jeho psa.

Za svou neúnavnou šlechtitelskou práci se mu dostalo mnoha ocenění u nás i v zahraničí. V roce 1995 mu vyjádřil uznání ministr zemědělství Josef Lux děkovným dopisem za padesátiletou činnost v oboru.

V říjnu 2004 obdržel Cenu Jihomoravského kraje, která se uděluje za vynikající přínos v určitém odvětví.

Jeho životní dráha se uzavřela 10. srpna 2006.

Josef Jarolím

Učitel Josef Jarolím se narodil v Litomyšli v roce 1856 a po složení učitelské zkoušky se stal v roce 1879 pomocným učitelem ve Šlapanicích. Sem se pár roků předtím přestěhovali jeho rodiče se sestrou Marií, která byla posléze stejně jako její bratr významnou kulturní osobností. Josef Jarolím neproslul jako učitel, ale jako významný kulturně osvětový pracovník poslední třetiny 19. a první třetiny 20. století. Byl hybnou silou, předsedou, jednatelem, či alespoň členem výboru mnoha šlapanických spolků (mj. Muzejní spolek, Národopisný odbor, Sokol, Kosmák, Národní jednota pro JHZ Moravu, Svatopluk, Štěstěna, Čtenářsko‑zábavní klub, Živnostenská záložna). Zemřel ve Šlapanicích v roce 1940.

Tomáš Kalina

Narodil se 5. prosince 1874 v domě č. p. 193 ve Šlapanicích. Rodina se brzy přestěhovala do domu č. p. 243 v Radnické (dnes Kalvodově) ulici.

Tomáš vychodil obecnou školu ve Šlapanicích, vyšší gymnázium v Brně a filozofickou fakultu české univerzity Karlo‑Ferdinandovy (Karlovy) v Praze, kde byl žákem profesora Golla, jednoho z kritiků rukopisů. Jako profesor dějepisu a zeměpisu pak vyučoval na brněnské reálce a gymnáziích v Přerově, Uherském Hradišti a Brně. Jeho vědecká a publikační činnost se zaměřila na naši historii v 15.–17. století.

Zabýval se také historií rodného města a své poznatky publikoval v předválečném Šlapanském zpravodaji. Po ukončení aktivní učitelské kariéry se dostává k svému stěžejnímu dílu – vydává Moravské zemské desky z let 1480–1619 a zařadil se tak mezi významné brněnské historiky minulého století. Zemřel v Brně 13. června 1956.

Ludvík Kunz

Doc. PhDr. Ludvík Kunz, CSc., se narodil 26. srpna 1914 v Osíčku u Holešova. Kvůli vadě zraku a tělesné slabosti nebyl doporučen na Učitelský ústav a vyučil se zedníkem. Teprve při zaměstnání u stavební firmy se mu podařilo Učitelský ústav v Brně vystudovat a po několika působištích se dostal do Šlapanic. V letech 1945–1949 studoval na Filozofické fakultě MU v Brně obory národopis, hudební věda a archeologie.

V roce 1946 studoval na konzervatoři hru na kontrabas a následujícího roku byl přijat do Moravského zemského muzea. V roce 1961 se zasloužil o zřízení Etnografického muzea v Ústavu šlechtičen, jehož se stal ředitelem. Je autorem téměř 400 časopiseckých, knižních a redakčních publikací z oboru muzikologie a etnografie a v těchto oborech byl uznávaným odborníkem doma i v zahraničí. V roce 1968 se stal laureátem Herderovy ceny. Zemřel 20. května 2005.

Antonín Macenauer

Plukovník RNDr. Antonín Macenauer se narodil se 15. října 1914 zde ve Šlapanicích, ale brzy po Velké válce se rodina přestěhovala do Sokolnic.  V roce 1935 dobrovolně přihlásil československému vojenskému letectvu, absolvoval prostějovské letecké učiliště a z vojenské letecké akademie v Hranicích byl v roce 1938 vyřazen jako poručík, polní letec – pozorovatel. Službu konal u 3. leteckého pluku v Piešťanech a 5. leteckého pluku v Brně. V době mobilizace byl zařazen u 83. letky v Německém Brodě.

Po propuštění z armády v březnu 1939, přešel hranice do Polska, přihlásil se do francouzské Cizinecké legie, k vojenskému bombardovacímu letectvu. Po porážce Francie se mu podařilo s celou českou bombardovací skupinou odplout do Anglie, kde byl přidělen k 311. čs. bombardovací peruti jako pozorovatel – navigátor. Po splnění předepsaných 200 operačních hodin, byl od června 1942 převelen na pilotní výcvik jednomotorových strojů do Kanady, ale už v říjnu 1941 byl a svoji úspěšnou činnost u bombardovacího letectva na letounech typu Wellington, povýšen na nadporučíka a uděleny mu byly tři Československé válečné kříže 1939, jedna čs. medaile Za chrabrost a dvě anglická vyznamenání. Po výcviku v Kanadě byl v srpnu 1943 přidělen do Skotska k 312. čs. stíhací peruti jako operační pilot. Od dubna do října 1944 sloužil jako pilot u anglické 391. peruti. Poté byl přemístěn k 6. americké armádě, 84. kanadské skupině jako styčný důstojník – pilot, na osvobozených územích západní Evropy: Holandska, Belgie, Francie, a Německa, kde působil až do konce května 1945.

Za dobu válečné činnosti dosáhl hodnosti štábní kapitán a byl vyznamenán celkem sedmi československými a pěti anglickými vyznamenáními. Za celou vojensku činnost od roku 1935 do roku 1948 uskutečnil 3 230 letů a nalétal 2 500 hodin jako pozorovatel, navigátor a pilot na dvaceti devíti různých typech letounů. Domů do Československa se vrátil 22. srpna 1945. Po službě na pražské Ruzyni byl v říjnu 1945 povýšen na majora a převelen na Leteckou vojenskou akademii v Hradci Králové jako profesor teorie letu a velitel pilotní sekce.  V ČSL armádě zůstal až do převedení do výslužby v dubnu 1949. Po rehabilitaci v roce 1966 byl povýšen na podplukovníka v záloze a v roce 1990 při poslední rehabilitaci na plukovníka in memoriam. Zemřel v Sokolnicích 1. března 1984 ve věku 69 let.

Alois Páral

Narodil se ve Šlapanicích 7. dubna 1892 do rolnické rodiny a pocházel z pěti sourozenců. Po studiu na gymnáziích v Kyjově a II. čs. gymnáziu na Starém Brně v letech 1903-1911, odešel na čtyřleté studium filologie Univerzity Karlovy v Praze a po ukončení studií a vypuknutí I. světové války nastoupil k zeměbraneckému pluku v Brně. Na frontě byl v roce 1915 zajat a prošel několika zajateckými tábory v Rusku, kde se jako dobrovolník v roce 1917 přihlásil do tvořících se legionářských jednotek. Zde se také začala psát jeho další životní etapa. Jako ruský a později francouzský legionář se zúčastnil několika bojů a přes Itálii a Rakousko se v roce 1919 vrátil do Prahy.

U armády zůstal a v mnoha důstojnických funkcích přes Prahu a Plzeň se dostal do Brna, jako velitel 43. pluku v Židenicích. Brno volil mezi úřadem na ministerstvu obrany a vojenským postem v Paříži, protože bylo blízko u Šlapanic, kam rád zajížděl nejprve k rodičům a později k bratru Petrovi, šlapanickému starostovi. V polovině 30. let se stal nejprve náčelníkem štábu zemského velitelství v Košicích a v době Mnichova byl v roce 1938 jmenován náčelníkem štábu mobilizované 4. armády v Brně, která měla organizovat obranu naší země u rakouských hranic. V říjnu 1938 k 20. výročí vzniku republiky měl být povýšen na generála, ale s blížícími válečnými událostmi k tomu již nedošlo. Přesto však dosáhl již v roce 1930 hodnosti plukovníka generálního štábu.

Po rozpuštění armády v březnu 1939 nastoupil místo v Univerzitní knihovně v Brně, a protože byl stále pod politickým dohledem, nezapojil se do aktivního odboje se zbraní v ruce. S generálem Bohuslavem Všetičkou se ale scházeli a uvažovali o tom, co budou dělat, až přijde čas. Generál Všetička byl posléze zatčen a následně v roce 1942 popraven. Po osvobození v květnu 1945 se Páral stal náčelníkem týlu vojenského velitelství pro Moravu a Slezsko, ale po únoru 1948 byl z armády propuštěn a penzionován. Nějaký čas pak vyučoval ruštinu na průmyslové škole a poté pracoval jako účetní v RaJ Brno. V soukromém životě byl členem Spolku českých šachistů a také otcem dvou synů, Bohuslava, někdejšího předsedy Československé obce legionářské Brno 2, a spisovatele a prozaika Vladimíra.

Za svoje působení v legiích v letech 1915-1919 obdržel francouzský Válečný kříž, československý Válečný kříž, československou Revoluční medaili, československou Medaili vítězství, francouzskou válečnou medaili – Velká válka a v roce 1927 francouzský řád Čestné legie – rytířský stupeň.

Plukovník generálního štábu Alois Páral zemřel 17. 6. 1978 v Brně a je pohřben na šlapanickém hřbitově. V roce 2007 byla na jeho rodném domě odhalena pamětní deska.

Richard Rektořík

Rodák z Fryštáku u Holešova, obchodník Richard Rektořík se narodil 3. dubna 1884, ale téměř celý svůj život spojil s naším městem. Vyučil se obchodním příručím ve Vídni a v roce 1907 koupil ve Šlapanicích zavedený obchod smíšeným zbožím, jehož sortiment rozšířil o papírnictví a knihkupectví.

Velmi brzy se sžil s novým domovem a zapojoval se do mnoha kulturních akcí. Už v letech 1910-12 se aktivně podílel na stavbě Mohyly míru, s jejímž ideovým tvůrcem P. Aloisem Slovákem jej pojilo osobní přátelství. O více než padesát let později se spřátelil také s Norbertem Brassinem, poutníkem míru, který jako první od poloviny šedesátých let minulého století začal v obcích kolem Mohyly míru šířit myšlenku vzpomínkových pietních dnů bitvy r. 1805.

Ve Šlapanicích samotných pak byl Richard Rektořík členem Družstva pro postavení sokolovny, na jejíž stavbě odpracoval mnoho hodin, a také dlouholetým pokladníkem sokolského kina. Ve třicátých letech stál u založení spolku Náš domov, Vlastivědného muzea a redakčního kruhu Šlapanického zpravodaje. Do vysokého věku byl obětavým brigádníkem na veřejně prospěšných akcích a zasloužil se také velkou měrou o postavení dnes již neexistující nové márnice, pro kterou opatřil i historický zvon.

Po celý život se věnoval sběratelství pohlednic, mincí, bankovek, odznaků a dalších sběratelských materiálů. Právě pohlednice, kterých Rektoříkovo knihkupectví, převzaté po třiceti letech synem Jaroslavem, vydalo na pětadvacet především s náměty našeho města a okolí, jej přivedly jako zakládajícího člena a nestora brněnského Klubu sběratelů pohlednic Orbis Pictus.

Zemřel 10. března 1977 ve věku 93 let.

Josef Stávek

Třebaže povoláním zvěrolékař, koníčkem mu byla archeologie a sběratelství pravěkých starožitností. Narodil se 12. března 1874 v Čejkovicích. Po studiích v Uherském Hradišti a ve Vídni se usadil ve Šlapanicích a začal se zabývat výzkumem prehistorických památek. První nálezy se týkaly neolitického sídliště v trati „Čtvrtky“ u Horákova, na Puštoře u Šlapanic, v Kobylnicích a Telnici. Objevil památky kultury únětické, z dob galského i slovanského osídlení. Zkoumal mohyly na Žuráni a Hlásnici u Horákova. Za první světové války získal některé nálezy z východní Haliče.

Od roku 1931, kdy mu amputovali nohu, už nemohl do terénu, ale na archeologii nezanevřel. Jako první upozornil na velké archeologické bohatství Šlapanicka, zachránil mnoho nálezů před zkázou a většinu jich věnoval Moravskému zemskému muzeu. Zemřel 1. června 1938.

Vladimír Ustohal

Doc. Ing. Vladimír Ustohal, CSc., se narodil 3. února 1938 v Brně, ale již v raném dětství přibyl do Šlapanic. Jako vysokoškolský pedagog a vědecký pracovník oboru materiálového inženýrství se autorsky podílel na řadě učebnic a skript, ale jeho zájmy byly daleko všestrannější. Zabýval se mj. i vojenskou a regionální historií. Je autorem knížky Napoleonská návrší (1995), spolu s Josefem Kopeckým vydal v letech 1999–2001 několik monotematických sešitů Vlastivědného kroužku z historie Šlapanicka a roku 2005 publikaci Okupace a osvobození – Šlapanice a okolí 1939–1945. Válečné tematice se věnoval i v knize Tunely pro messerschmitty, jež zachycuje pohnutou historii továrny Diana, umístěné v tišnovských tunelech. Dlouhá léta byl členem redakční rady Šlapanického zpravodaje a desítkami článků do něj i do Ruchu Šlapanicka přispíval.

Jeho celoživotní zálibou bylo cestování. I v dalekých krajích však pátral po krajanech, a tak vznikly dvě knihy zachycující jejich život v cizině – Tahitská odysea a Češi na Tahiti a Markézách. Jeho plodný život se uzavřel 27. prosince 2005.

Emanuel Vlček

Kulturně osvětový pracovník a amatérský historik Emanuel Vlček se narodil ve Šlapanicích 23. března 1911.

Od mládí se zajímal o historii rodného města a je mimo jiné autorem hudební a kulturní kroniky Šlapanic. Ve 30. až 90. letech minulého století publikoval svoje poznatky, které získával studiem archívních materiálů a zápisem od pamětníků v regionálním tisku. Svoje zápisy doplňoval kresbami zmizelých zákoutí. Byl dirigentem Orelského pěveckého sboru, členem Pěveckého sdružení Šlapanice a vyučoval hře na housle a těsnopisu. Původně pracoval jako bankovní úředník, ale pro svoje náboženské přesvědčení byl vězněn a poté zařazen do průmyslu. Zemřel 8. října 2005.

Josef Zeman

Jeho rodiče byli rolníky a žili na Brněnské ulici č. p. 233/19. Otec po několik let zastával funkci starosty obce. Josef se narodil 8. srpna 1898 jako nejmladší ze šesti sourozenců. V rodných Šlapanicích vychodil obecnou i měšťanskou školu a odešel do semináře v Kroměříži. Během studia mu v roce 1914 umírají oba rodiče. On sám je jako gymnazista odveden na frontu.

V roce 1918 vstupuje na bohosloví v Olomouci, absolvuje první ročník a odjíždí do Paříže, aby se připravil na misionářské poslání. Studia dokončil v Číně, kde byl vysvěcen na kněze a začal šířit křesťanskou víru. Domů se vrátil na zotavenou po těžké nemoci na přelomu let 1936‑1937. Během svého působení v Číně posílal domů spousty dopisů, adresovaných rodině, přátelům i redakcím různých novin a časopisů. Z této korespondence vznikly ještě za jeho života knihy Hlas Číny (1932) a Deset let za čínskou zdí (1937). Poslední dopis přišel roku 1950. Předchozího roku se moci v Číně chopili komunisté a začalo pronásledování misionářů. Páter Zeman skončil na nucených pracích ve vězeňském táboře.

To podlomilo definitivně jeho zdraví a umírá 27. srpna 1952 v nemocnici v Hongkongu. Pohřben je údajně v Šanghaji. Jeho symbolický hrob však najdeme i na šlapanickém hřbitově, poblíž hlavního kříže.

Václav Zeman

Je nositelem památného jména, které patřilo celé řadě šlapanických rychtářů a starostů, a historicky první osobností tohoto města, která usedla na lavici Poslanecké sněmovny. Původně rolník, narodil se ve Šlapanicích 29. září 1849. Jako třiatřicetiletý vstoupil do obecní politiky, po šesti letech se stal starostou rodného městyse a úřad vykonával 13 let. Tím ale jeho politický vzestup neskončil. V prosinci 1906 zaznamenala Katolická strana národní velký úspěch ve volbách do Moravského zemského sněmu a jedno z křesel získal i Václav Zeman. Mandát vykonával do konce roku 1912.

Pro Šlapanice vykonal mnohé. Pracoval v Čtenářsko‑zábavním klubu, v divadelní jednotě Kosmák, byl místostarostou Sokola a předsedou místní školní rady. Velkou měrou se podílel na zřízení veřejné obecní knihovny, neúnavně sháněl finanční prostředky pro zahájení výstavby školní budovy pro mladé zemědělce na Nádražní ulici a měl svůj podíl i na přeměně bývalé textilky na Riegrově 40 na školní budovu (1898–1901).

Starosta Zeman preferoval zájmy rolnictva a v rozkvětu zemědělství a podnikání viděl budoucnost Šlapanic. Jako každý politik měl své nadšené příznivce i zapřisáhlé nepřátele, ale do paměti svých spoluobčanů se nepochybně zapsal. Zemřel 1. dubna 1920. Rolnické usedlosti na Palackého ulici se ještě dlouho říkalo „U poslanců“.