O vodnících Raubrhelovi a Šlapákovi

19. 10. 2017 / Kultura

Krásným údolím nazvaném Líchy protékaly dva potoky – Horní a Dolní. Horní se ploužil četnými zákruty a směřoval ke mlýnu. Dolní vytvářel peřeje, tu a tam romantické tůně s velkým bohatstvím ryb a raků a proplétal se hadovitě pod skalnatým terénem až k vesnici, kde se oba potoky pode mlýnem spojovaly v jeden mocný, zvaný Zlatý. Původ jména Zlatý potok pocházel od zlatých pokladů, které tam po několik staletí shromažďovali vodníci ve svých sídlech. Jedním z takových vodníků byl Raubrhel, hlavní postava této pohádky. Jeho soused se jmenoval Šlapák. Vodníci měli svá království blízko u sebe – moc jednoho začínala tam, kde končilo panství druhého – před údolím Lích u Černého splavu.

Přestože oba vodní mužíčci byli opravdová strašidla, měli také několik lidských vlastností – záviděli si, byli malicherní, majetničtí a hašteřiví. U Černého splavu docházelo často ke sporům, když se dohadovali o rybku, která proplavala z jedné části potoka do druhé, nebo o rákos, který rostl těsně u společné hráze. Nejdříve si nadávali všemi sprostými vodnickými slovy, jaká znali, pak se ale neváhali pustit jeden do druhého a pořádně se spolu porvat.

Tak nějak to bylo i toho dne, kdy slunce zapadlo za hory dříve, na sametově modré obloze pomalu začaly přibývat zlaté hvězdy a všude se začalo rozprostírat poklidné ticho. Protože ptáci byli tu noc potichu, bylo široko daleko slyšet, když se kdesi rozklokotal slavík a celá potemnělá příroda ožila na chvíli jeho královským koncertem.

V pozdní večer se rozhodl svoji cestu vést po břehu Dolního potoka také zámožný kupec. Chtěl se vyhnout háji kolem Horního potoka, ve kterém se ukrývali lapkové, kteří by ho jistě rádi připravili o všechny peníze, které za celý den vydělal. Neměl ale štěstí, jeho osud byl i tak zpečetěn. Tu noc už domů dojít neměl. Loupežníkům se sice vyhnul, ale do jiného a ještě horšího nebezpečí upadl. Když šel ve tmě po klikaté cestě, zakopl o silný kořen stromu a skutálel se do Dolního potoka, do hluboké tůně, ze které pro živého není návratu, zvláště v takové tmavé noci, kdy široko daleko není druhé živé duše.

Jediný, kdo měl z jeho neštěstí radost, byl vodník Raubrhel. Když kupec zmizel v hlubině, vzal mu vodník duši a uschoval ji do kamenného hrníčku. A snad aby nic nepřišlo nazmar, vybral Raubrhel z jeho šatů utržené zlaťáky a narovnal je do sloupků ke svému zlatému pokladu. Aby si vodník svoji kořist ještě více užil, vynořil se z hlubiny na povrch, usadil se na mohutném pařezu a rozchechtal se tak, jak nejvíce mohl. To proto, aby se protivník Šlapák dozvěděl o jeho bohatém lupu.

Uprostřed tmavomodré oblohy se objevil žlutý měsíc veliký jako posvícenský koláč a ozářil hladinu tůně. Všechna tma byla rázem pryč. A stejně tak i ticho. „Darebáku, zloději, copak všechno patří jenom tobě?“ vykřikoval z hlubin svého potoka Šlapák. „Já nejsem vodník jako ty, já pro tvoji nenasytnost nesmím slušně žít? Proč mám úpět v samém nedostatku? Toto si vyřídíme řádným soubojem ... jen počkej...!“

Kde se vzal, tu se vzal, na hladině tůně se objevil zelený mužíček v parádním kabátku, celý suchý, jen ze šosu mu kapala voda. Co voda, skoro řeka mu z něj tekla. Vmžiku vyskočil na stavidla Černého splavu, otevřel je dokořán, až se mocný proud vody s hukotem hnal do tůně, kde byla síň vodníka Raubrhela se zlatými poklady. A to už Raubrhel pochopil. Zlostí div nepukl, když viděl, jak jeho poklady odnáší silný proud vody do nenávratna. Vrhl se k nim a snažil se je uchránit před mocnými vlnami. Tu si ale všiml, že v ohrožení jsou i jeho dušičky. Tak se rychle snažil zachránit i je. Co tu byl ale platný jeden vodní mužíček proti velké vodě, která se valila a brala mu všechny po léta nashromážděné poklady. Raubrhel si tedy zavolal na pomoc ryby a raky ze své vodní říše, aby mu pomohli zachránit, co šlo. Drobné sladkovodní rybičky a ráčci ale v tomto byli k ničemu.

Když nejhorší voda opadla, pominul dravý živel, rozehnal se všechen znavený a ožebračený Raubrhel k Černému splavu pomstít se sousedu Šlapákovi.

Vodník Šlapák se rozehnal proti Raubrhelovi a oba se do sebe zakousli. Bili se po vodnicku – hlava nehlava. Z jejich krásných zelených fráčků už nezbylo téměř nic, jen několik cárů. Vysílení soupeři se na chvíli od sebe odtrhli a stáli nehybně. Jejich zlostné oči ve tmě svítily nezkrotitelným hněvem a zbylá krev v žilách vodníků posilovala unavené údy do dalšího boje.

A znovu se dali do sebe, zuřili, prskali a sténali. To vše probudilo zvěř a ptactvo tak, že se všichni dostavili na bojiště, aby byli svědky konečného vítězství. Někteří dokonce povzbuzovali rváče vtipnými poznámkami. Veverky volaly: „Šlapáku, nedej se!“ A hned nato vzápětí na oba házely ořechy a oříšky. Vtom Raubrhel šlápl na jeden oříšek, uklouzl a jak široký, tak dlouhý, ocitl se na zemi. Této polohy využil Šlapák, skočil na Raubrhela a snažil se jej zardousit. Snad by se mu to podařilo a mohl se stát vítězem.

U tůně se ale objevil stárek ze mlýna, který tam přišel, aby vyšetřil příčinu nečekaného vodního přívalu. Voda, kterou spustil pomstychtivý Šlapák, natropila mnoho nepříjemností i v jeho mlýně. Stárek si vzal s sebou k rybníku čarovný provaz z lýka, který ochraňuje svého majitele od zlých sil. Ve mlýně ten provaz uchovávali ve veliké úctě již velmi dlouho. Dostal jej kdysi praprapraděd mlynáře od čaroděje jako ochranu před vodními bytostmi a zlými silami. Od té doby byl mlýn proti vodním živlům chráněn. Až do dnešního dne.

S touto mocnou zbraní přiběhl stárek ke splavu, na místo, kde se právě odehrával nelítostný boj vodníků. Vzal do ruky kouzelný lýkový provaz a zamával jím ve vzduchu nad místem, kde se vodníci prali. A dál už jen pozoroval, co se bude dít. Vodníci se v okamžiku postavili proti sobě a znehybněli jako sochy. Najednou se nemohl ani jeden z nich pohnout z místa. Co z místa, nemohli ani pohnout rukou, ba ani zamrkat.

Hrobové, posvátné ticho zavládlo nad údolím Lích. To tuto noc již podruhé přerušil slavík. Rozklokotal se tak, jak nejlépe uměl. Jeho krásný zpěv připomněl všechny krásy světa a srdce stárka si vzpomnělo na všechno dobré, co mu život dal, a na odpuštění, které se jemu od druhých lidí tolikrát dostalo. Jeho srdce obměklo a on pak k nehybným hastrmanům promluvil: „Osvobodím vás, když si navzájem odpustíte, a když odejdete ze svých sídel v našem potoce.“

Oba zkamenělí hastrmani souhlasili a projevili to tím, že v jejich očích se zaleskly slzy lítosti. Stárek to pochopil, znovu zamával provazem nad hlavami hastrmanů, až ožili. Nejprve se objali, pak stárkovi poděkovali a vydali se na vykázanou cestu. Občas se ohlédli na místo, kde se spolu tolik let hádali, a na stárka, který je donutil jejich spory ukončit. Ten je sledoval po celou dobu, dokud je bylo vidět. A teprve pak ten mocný provaz schoval za košili a vykročil domů ke mlýnu.

Na základě pohádky Jaroslava Kociána upravila M. Černá
Autorem obrazu je Alois Kalvoda
Šlapanický zpravodaj 4/2010