Jízdy a havárie
5. 12. 2022 / Historie
Tentokrát bych chtěl popsat, co mi ještě nevymizelo z paměti o mých jízdách na motorce. Po jejím nákupu v dubnu 1965 trvalo asi 14 dní, než mi byla doručena SPZ, kterou jsem dočasně upevnil na blatníku. Helmu jsem si nekoupil, delší čas jsem jezdil vlasatý i bez brýlí.
Moje první zkušební cesta vedla z Kobylnic směrem na Šlapanice, Jiříkovice a Blažovice. Začalo to však téměř nepochopitelnou havárií. U spodního mostu nad potokem Říčka jsem zatáčel k silnici do Šlapanic a v momentě jsem ležel i s motorkou na zemi. Třebaže nepršelo a vozovka byla suchá, obě kola dostala smyk a já se zranil, ale naštěstí jsem vyvázl bez zlomenin. Motor poškozen nebyl, jen jsem ho na chvíli vypnul a čekal, až se bolesti zmírní. Pak už jsem zkušební jízdu vykonal opatrně s obavou z dalšího pádu.
V mysli mi nadále rostla představa, kam v budoucnu cestovat. Do práce v Zetoru jsem jezdil autobusem s týdenní jízdenkou. Přesto jsem jeden den v týdnu i v pracovních sobotách na motorce vyjížděl přes Líšeň k hlavnímu vstupu do ZKL, před nímž bylo uzavírané parkoviště pro motocykly. V dílně, kde jsem vyráběl na pětivřetenových automatech součástky do traktorů (Zetor 15), jsem měl spolupracovnici, kterou by několik kolegů ze Šlapanic mohlo znát: Jiřina Dobšáková bydlící na Špilberku v domě č. 1. Jednou na konci směny jsem jí navrhl, že bych ji odvezl jako spolujezdkyni domů. Dala si říct a já to zvládl. Pak jsem k ní jezdíval až do podzimu 1965 (to byla moje první známost po vojně). Projel jsem s ní i tehdejší závodní okruh pro Velkou cenu motocyklů, a to na plný plyn a bez havárie!
Ta však nastala kdesi ve středu Brna, když jsem se vracel z cirkusu. Při pomalé jízdě jsem odbočil doleva ve chvíli, kdy přes vozovku kráčela nějaká žena. I přes nízkou rychlost jsem ji pravou nohou svalil. Prudce jsem zabrzdil, klesl na levou nohu, omluvil se jí a ihned odjel. Ona si však zapamatovala SPZ mojí motorky a od dopravní policie mi domů přišla povinnost zaplatit pokutu 200 Kčs.
Jiná havárie nastala pod železničním mostem před ulicí Životského. Jel jsem ke kinosálu Jadran koupit vstupenku dva dny před filmem. Bylo po dešti a já uhýbal vodním kalužím. Vedly tu tehdy tramvajové koleje mírně pod úrovní vozovky, takže jsem míjel vodu a na zlomek vteřiny, jsem musel jet i přes koleje. Byly však mokré a já hned spadl. Řidítka se pootočila mimo osu a levý pedál se ulomil. Zranění mne nestihlo, jenže co teď s motorkou? Jeden z pouličních chodců přiběhl, stroj zvedl a překvapivě mi nabídl okamžitou opravu! V mojí hlavě znělo podezření, zda nejde o krádež. Ale nasedli jsme a s nohama volně nad silnicí pomalu odbočili z ulice Olomoucké, která ještě nebyla plně zastavěna, do jedné černovické ulice k jeho příbuznému, který ochotně poškození opravil, aniž by žádal peníze. Poděkoval jsem, dal mu 20 (nebo 50?) Kčs a vrátil se domů do Kobylnic.
Ovšem moje nejhorší havárie proběhla ve Šlapanicích. Vracel jsem se z noční směny v Zetoru, z Brněnské ulice odbočil do Čechové čtvrtou rychlostí. V momentě následovala zatáčka doleva u ulice Jungmannovy a na jejím okraji stála popelnice. V setině vteřiny mi bylo jasné, že přesně do ní narazím. Maximálně jsem stiskl přední i zadní brzdu a práskl sebou do země. Na levé ruce od loktu k rameni jsem si odřel kůži, na levém koleni se mi pokožka zcela protrhla a kalhoty nasákly krví. Z protějšího domu vyšla paní a tázala se, co se mi stalo. Má odpověď byla stručná: „Nic moc.“ I při bolestech jsem motor nahodil a pomalu přijel domů. Tam mi matka odstřihla visící kůži, použila hojivou mast, zavázala koleno a já šel spát. Odpoledne jsem provedl opravu kol, použil náhradní pedály a tak dále.
Mimo cest do fabriky jsem jezdíval i na houby, na poutě do Tuřan, do Křtin, do Vranova nad Dyjí, na přání známých dívek jsem též jezdil i na Pálavu, a pak pěším vystupováním “skalním pohořím”.
Petr Bílek
