Architekt Vladimír Sitta (celý článek)

9. 4. 2025 / Kultura, Historie, Školství

„Krajinářská architektura je architekturou bez stropu“ (Luis Barragán)

Tímto textem bych chtěla navázat na článek o soše Vladimíra Drápala z minulého čísla Šlapanického zpravodaje. Mateřská škola Zahrádka byla zajímavá také svou unikátní zahradou, která inspirovala další dětská hřiště v tehdejším Československu. Nevšední dílo i jeho autor, architekt Vladimír Sitta, si rozhodně zaslouží připomenutí. 

Odložme svou zkušenost ze současnosti, kdy je každé hřiště plné originálních skluzavek a prolézaček, a vraťme se o padesát let zpátky. V Československu (i v celé Evropě) už dvacet let probíhala výstavba sídlišť. Tisíce lidí se přestěhovaly za prací z venkova do měst, kde měli sice jistotu zaměstnání a jednodušší život, ale platili za ně ztrátou soukromí. V té době už první děti narozené na sídlištích dospěly a bylo možné sledovat negativní dopady nakupení lidí na malém prostoru. Téměř úplné odtržení obyvatel sídlišť od přírody dopadalo ve značné míře na děti, které musely trávit svůj volný čas na stísněných dvorcích nebo na trávníku mezi výškovými domy. Toto si začali uvědomovat psychologové, učitelé a také architekti. Posledně jmenovaní se proto snažili ozvláštnit zarovnanou stavební plochu sídliště a napodobit venkovskou krajinu uměle modelovaným terénem, kde by vznikly rozmanité možnosti ke hraní a všestrannému rozvoji dětských svalů i fantazie. 

S těmito novátorskými myšlenkami se vrátil ze své studijní cesty do Východního Německa architekt Vladimír Sitta a přivedl je v život při navrhování školní zahrady ve Šlapanicích. O projekt se výrazně zasadila první ředitelka školky PhDr. Marie Pavlíková. Vychovatelka a pozdější ředitelka školy Eva Vintrová vzpomíná, jak Vladimíra Sittu společně navštívili v jeho pracovně v Želešicích, kde jim ukazoval plány a načrtnuté skici. Od návrhů po uskutečnění probíhala akce v letech 1975–1979 (stavělo se 1978–1979). 

Na malé ploše dokázal autor vytvořit mnoho příležitostí ke hraní. Ústředním prvkem areálu byl uměle navršený kopeček se skluzavkou, kde se v zimě dalo sáňkovat. Po celé zahradě se klikatily cestičky, byl tu i řetězový most, kruhové pískoviště a velká dřevěná prolézačka – skládačka. Její základ tvořily pevně vztyčené sloupy, na které mohla být připevňována vodorovná prkna podle libosti. Také sem byla přivedena voda, aby se děti mohly v horku zchladit. Povrch hřiště tvořily gumové dlaždice Japex, novinka v tehdejším Československu.

Velkou zásluhu na tom, že stovky dětí mohly zahradu využívat a nadšeně testovat všechny herní prvky, měli manželé Šrámkovi, kteří se obětavě starali o její údržbu až do roku 2002. Božena Šrámková tu působila jako v pořadí druhá ředitelka.

Špatný technický stav prolézaček i drolící se povrchy musela v roce 2004 řešit její nástupkyně Eva Vintrová. K tomu se přidaly nově zavedené požadavky na bezpečnost herních prvků. Snažila se zachránit co nejvíc z původního mobiliáře. Oslovila i architekta Sittu, který souhlasil s úpravami. Normy jsou zkrátka normy, a tak byla unikátní prolézačka, na které se do té doby žádné dítě nezranilo, po 30 letech odstraněna. Japexové dlaždice také nevyhovovaly a byly nahrazeny. Později došlo k dalším změnám, zmizel i lanový most a dodnes se z původního návrhu dochovaly pouze terénní úpravy a rozmístění cestiček. 

Sitta práci pro Šlapanice zmiňuje v rozhovorech a přednáškách jako svou srdeční záležitost. Přátelské vztahy s vedením školky trvaly i po architektově emigraci. A když po pádu režimu znovu navštívil republiku, zastavil se tu i s manželkou. Eva Sittová školku později navštívila se svým divadelním představením pro děti.

Vladimír Sitta se narodil v roce 1948 v Brně. Vystudoval zahradní a krajinářskou architekturu na Mendelově univerzitě a několik let navrhoval výstavy pro Floru Olomouc. Pak ho osud zavedl do podniku Zahradní architektura Želešice na pozici vedoucího projektanta. Po celé republice s kolegy restaurovali historické a lázeňské parky, navrhovali parky nové, a do jejich repertoáru patřily i hřbitovy a márnice. Sešla se tu skupina nápaditých architektů (např. Eva Wagnerová), kteří spolupracovali s dalšími uměleckými osobnostmi; především to byl sochař Jan Šimek. Želešice si pro svá setkání oblíbili i brněnští disidenti.

Skupina pod Sittovým vedením držela krok se světovým landartovým děním. Modelovali krajinu plasticky, jako když pracuje keramik s hlínou, přitom ale výsledek nepůsobil násilně ani uměle. Často propojovali terén se sochařskými díly. Sochy nemají podstavce a zdají se vyrůstat přímo ze země. Pokud jste byli v horní části parku lázní Jeseník, viděli jste, o čem mluvím, na vlastní oči. 

Jako syn politického vězně měl Sitta problémy obhájit své návrhy před posudkovou uměleckou komisí. Až groteskně zní záznam ze schvalování sousoší Lidský živel (nachází se v Želešicích), kdy soudruhům postavy vystupující ze země připomínaly vzkříšení mrtvých, případně jim vadilo, že se vynořují směrem na západ. 

Západním směrem Vladimír v roce 1979 skutečně odešel, zamířil do německého Essenu. Později ho žena přemluvila, aby pokračovali dál: cílem se stala Austrálie a město Sydney. Herečka Eva Sittová Píchová působila před emigrací v pražském Divadle ABC a hrála i v několika filmech, např. Den pro mou lásku. Po těžkých začátcích se oběma podařilo v nové vlasti prosadit ve svých oborech. Sitta založil firmu Terragram, kde se dodnes věnuje úpravě zahrad a krajiny. Za svůj originální přístup získal řadu ocenění. Asi nejznámějším dílem je Zahrada australských snů z roku 1997 v okolí Národního muzea v Canbeře. Do areálu připomínajícího stadion dokázal zakomponovat lásku Australanů ke sportu, geografii Austrálie a její historii, zejména pak střet naprosto odlišných kultur. Na mapě Austrálie jsou zde vepsány názvy ve 120 jazycích, kterými se v Austrálii mluví, včetně domorodé řeči Aboridžinců. Na čestném místě tu najdeme i češtinu. 

Sitta se věnoval také vyučování, a to jak v Austrálii, tak po roce 2000 i ve své rodné vlasti (na Zahradnické fakultě MENDELU v Lednici nebo na Ústavu krajinářské architektury FA ČVUT v Praze).

Krajinu Vladimír Sitta vždy vstřebával i jako aktivní sportovec. Rád s ní měřil síly a poté, co se topil v moři nebo zažil pád laviny v Tatrách, vůči ní získal pokoru a neskonalý obdiv. Se stejnou odvahou přistupuje i ke své práci. Řídí se Churchillovým citátem: „Nikdy, nikdy, nikdy se nevzdávej!“ Houževnatost architekti potřebují ve velké míře, aby se obrnili vůči neúspěchu. Vždyť soutěž na velký projekt vyhraje z desítek zúčastněných jen jeden. 

Do krajinné architektury přináší odvážná, nápaditá a často vtipná řešení. O jeho stylu se mluví jako o „chameleonním“, protože se nechce opakovat, aby ho práce stále bavila. Nehledejte ale v jeho dílech povrchnost, kromě hravosti a fantazie ve svých návrzích přináší i myšlenky o životě, o podstatě věcí a společnosti. Každý projekt bere jako výzvu, ale také dokáže naslouchat terénu a danému prostředí, které jsou vždy jeho východiskem.

Rozloučím se Sittovým vlastním citátem: „Dům je určitý příběh lidí, kteří v něm žijí. Zahrada by měla být jeho pokračováním.“ 

Klára Kořanová